Život Vilmy Justové

ŽENA KTERÁ SE CELÝ ŽIVOT ODEVZDÁVALA V OBĚŤ KRISTU

Naše rodačka Vilma Justová

Loni v říjnu uplynulo 50. let od úmrtí oslavanské rodačky Vilmy Boženy Justové. Její životní příběh nebyl tím, který by dnešní svět vyzdvihoval. I přesto, nebo spíše právě proto, se však paměť na ní uchovala až dodnes. Tyto řádky mají dále rozšiřovat povědomí o ženě, o níž s čistým svědomím smíme říci, že plnila Kristova slova o následování jeho svatého kříže.

Vilma se narodila 14. září 1928 jako čtvrté dítě do domku v sousedství pekaře pana Šlechtického v Oslavanech. Tatínek byl nevěřící, a tak Vilma jako malá nebyla pokřtěna. Maminka jí zemřela v pouhých dvou letech. Celé dětství byla jako všechna ostatní děvčata a ve své dětské fantazii toužila být letuškou.

Život se jí změnil až v sedmé třídě. Tenkrát, jednoho dne, se spolu s ostatními dětmi utíkala podívat na propadlou štolu poblíž jejího rodiště. Při běhu ji však znenadání píchlo v zádech, a proto se musela posadit. Po chvíli se pokoušela vstát ale marně, neustále padala zpět na zem. Sama si již nestoupla. Následovaly pobyty v nemocnicích a když již byla naděje, že brzy znovu vstane, dostali lékaři obavu, že by mohlo jít o malý nádor. Proto podstoupila operaci, která se nevydařila a při níž došlo k porušení míchy.

Po nějakém čase, v těžkých obdobích II. světové války, kdy situace v nemocnicích nebyla vůbec růžová, se dostala do nemocnice pod Petřínem v Praze. Avšak právě tehdy mohla po dlouhé době opět zažít šťastné chvíle, spojené s křesťanskými Vánocemi. Díky ošetřujícím řádovým sestrám se poprvé dozvídá o Pánu Ježíši. A tak na Boží hod velikonoční 1943 přijímá svátost křtu a první svaté přijímání. Setkání s Kristem v Nejsvětější Svátosti byl obrat v jejím životě. Zmrtvýchvstalý Ježíš se pro ni stal nadějí.

Po návratu domů ji však čekalo od kamarádů z dětství nepochopení a posměch kvůli své konverzi. Následující léta svého mládí prožívala v Oslavanech u svého tatínka, což se střídalo s častými pobyty v nemocnici. Velkou ránou pro ni bylo zjištění, že už nikdy nebude chodit. Její jedinou útěchou byl oslavanský kaplan P. Jan Smutný, který k ní přicházel se svatým přijímáním. Byl to také on, kdo jí sehnal invalidní vozíček, díky němuž po dlouhé době mohla vyjet ven z domu. Nesmírně šťastnou jí činily chvíle v přírodě, v kostele a zejména prožívání Mše svaté. V té době, krátce po konci války, se pro ni velkou oporou stali noví přátelé z farnosti.

Po delší úvaze napsala žádost a byla v roce 1952 přijata do ústavu pro nevyléčitelně nemocné – Vincentinum – v Praze. Zde však Vilma příliš šťastná nebyla. Starali se tam o nemocné sice řádové sestry, ale byly na ně činěny takové nároky, že byly naprosto sedřené a neměly tak šanci zajistit odpovídající podmínky. Jak dosvědčují pamětníci, právě v dobách komunismu se na postižené nepamatovalo, socialismus se totiž chlubil zdravou tváří, a tak stravování a vůbec všechno bylo žalostné. Vilma si však na to nestěžovala. V ústavu byla kaple, kde se mohla každý den účastnit Mše svaté, přistupovat ke svatému přijímání a trávit čas adorací. Zde také prohlubovala svůj duchovní život, až 7. července přijala obláčku a vstoupila do III. řádu sv. Dominika (jedná se o laický řád – lidí žijících v běžném světě se spiritualitou dominikánského řádu). Přijala řádové jméno sestra Angelika III. OP. Tenkrát si také zvolila své životní heslo, tvořené latinskými slovy, která jsou nejvíce příznačná a vystihují celý její život: „Domine, fiat voluntas tua…“ (Pane, buď vůle tvá …).

Ještě v témže roce byl pražský Dům milosrdenství Vincentinum přesunut i s chovanci z Prahy do bývalé jezuitské koleje na Velehradě. Sestra Angelika, když mohla cestovala po svých přátelích po celé vlasti. Vracela se také do rodných Oslavan, které ji zůstaly navždy zvláště milé v srdci a kde měla spoustu velmi blízkých přátel. Její cesty vedly i za hranice naší vlasti. Dělala rovněž průvodkyni pro nemocné na Mariánské poutní místo Lurdy ve Francii. Když se jí později ptaly, jestli i ona zde doufala v uzdravení odpověděla: „V té době jsem už neprosila o uzdravení, odmítala jsem i všechny koupele. Chtěla jsem si jen vyprosit sílu, abych to poslání, které mně Bůh dal, vždycky unesla a zpřítomňovala Krista na kříži. A tam se mi dostalo toho poznání i síly, a to bylo velké ovoce mé pouti do Lurd“.

Vilma měla mnoho přátel z celé vlasti i ze zahraničí. Jak běžela léta, přibývalo návštěvníků na jejím pokoji. Kromě toho sama psala na všechny strany povzbuzující dopisy. Scházeli se u ní přátelé, lidé s mnohými problémy, kněží, bohoslovci, často ze skryté církve. Mnozí se jí svěřovali a ona, která sama tolik trpěla, nalézala pochopení a dokázala neobyčejně povzbudit. Mezi jejími přáteli byly mnohé význačné osobnosti zvláště z řad kléru, z nichž jmenujme například: Mons. Josefa Hrdličku – nyní emeritní světící biskup olomoucký, Mons. Josefa Veselého, P. Františka Líznu SJ, P. Jana Topenčíka a mnoho dalších. Byla oporou těchto kleriků pronásledovaných tehdejším režimem pro svou víru, kteří jak dosvědčují, i jejím modlitbám a obětem vděčí za své kněžství.

Vilma byla velice inteligentní a nadaná. Nádherně zpívala, malovala, měla literární i básnické vlohy, naučila se francouzsky a esperanto, hrála na akordeon, pletla a vyšívala.

Její nemoci však byly těžké. Nejen, že byla naprosto odkázaná na invalidní vozík, ale zejména velice fyzicky trpěla. Své bolesti však od mládí neustále odevzdávala Pánu Ježíši jako oběť. Mnohdy pro rány proleženin ležela dva měsíce na břiše a na jejích loktech se objevily černé mozoly. Ke konci života onemocněla navíc ještě rakovinou. Třikrát byla operována, přidala se infekce, růže. Do posledních dnů ji však navštěvují přátelé a kněží. I ve chvílích, kdy byla zcela u konce sil se pokouší o úsměv a říká: „S nikým bych neměnila, snažím se říkat Pánu své Ano“. K tomu dodává, že milost jejího utrpení, které po většinu života nesla pro Krista, jí byla dána již v den narození, na který připadá svátek Povýšení svatého Kříže. A tak vystupuje na Kalvárii svého života a v pátek 4. října 1974 v Brně na Žlutém kopci odchází k Pánu. Po 33 letech života utrpení na vozíčku, které jako by symbolizovaly 33 let Kristova pozemského života. Na její pohřeb byl z Oslavan vypraven autobus vedený P. Jaroslavem Maxou. Pohřeb byl z velehradské kaple sv. Barbory. Zádušní obřady vedl nynější biskup P. Josef Hrdlička. V průvodu z velehradské basiliky šlo velké množství kněží, chovanci Vincentina, rodina a přátelé – stovky lidí. Pohřbena je na velehradském hřbitově.

Její životopis byl vydán v roce 1994 jako publikace „Třiatřicet roků na vozíčku“. Svědectví o jejích činech bylo vysíláno také na Radio Vaticana a poté vyšlo v knize „Z deníku otce Jana Topenčíka“.

V četných vzpomínkách přátel i v jejích vlastnoručních zápisech je nesmírné pozorovat životní příběh této věrné služebnice svého Pána. Ta, která ztratila vše co v očích světa mělo váhu, dokázala nalézt své pravé povolání. Utrpení, které snášela bylo veliké, ale nebylo beze smyslu. Ačkoliv sama mnohdy nechápala, kam ji Pán Bůh vede, neustále mu říkala Ano a nechávala se jím vést. To vše navíc v době, kdy se většina lidí od Krista odvracela. A přesto všechno ještě dokázala povzbuzovat a doprovázet druhé. I my dnes můžeme čerpat z jejího odkazu, ať už inspirací jejími skutky, tak dochovanými záznamy jejích citátů, povzbuzení, myšlenek a modliteb, z nichž zde nepatrným zlomkem uvádíme:

„… i když nemoc zlomila sílu mého těla, nesmí zlomit sílu duševní. Půjdu dál. Budu znovu se dávat na oltář Boží a věřím, že moji snahu příjme P. Bůh a že bude hledět na moji dobrou vůli jít stále za hlasem Jeho přemilého Syna. …“ (28. II. 1952)

„Ježíši, moje srdce je ubohé, ale celé je Tvoje. Matičko, vezmi mě do školy Tvé lásky a zažehni v mém srdci takový oheň lásky k P. Ježíši, jaké je jen schopno… Dej, ať hořím navždy.“

„Kdyby mě bylo lépe … Ježíšku, ale jak Ty chceš, Ty to vidíš…“ (12. VI. 1952 - svátek Božího Těla)

„Pane Ježíši, jen jednu vroucí prosbu k Tobě mám: nedopusť abych zapomněla na Tebe, abych Tě zradila. I kdybych se měla zříci všeho, tato ztráta by byla nejhroznější…“ (20. VI. 1952)

„Vstoupím do III. řádu sv. Dominika, budu apoštolovat pro čest a slávu Boží. Tiše a skrytě přinášet oběti, mám jich nyní dost. V maličkostech být věrná – vždy, po celý život.“ (27. VI. 1952)

„Pane Ježíši, o chci, chci opravdu být smírnou obětí lásky. Zmírníš-li ve své nezměrné dobrotě můj kříž, budu šťastná. Ne-li, dáš jistě sílu a já budu šťastná, že smím dát vše.“ (20. VII. 1952)

„A uvažuji nad sílou Boží milosti, která zbavuje strachu a úzkosti, která vede člověka přes všechny možné životní situace docela klidně a normálně, ať je to kam chce – třebas i na operační stůl“ (12. X. 1970)

„Poslední dobou se setkávám s mnoha lidmi, zvláště s nemocnými a jsem překvapena, jak velice dobře chápou tajemství kříže a krásu vztahu k Ježíši. Mám z toho radost a tím víc bych si přála, aby ty všechny sepjaté ruce vyprošovaly příchod království Kristovy lásky…“ (18. VIII. 1972)

„… poslední dobou stále častěji říkám Pánu své Ano. Chci Ti zcela patřit, i když vím, že přijde moc zkoušek a zlých dnů. Je to vzájemné darování – vždyť i On se nám dal tak cele a úžasně. Nikdy nejsme sami, jen musíme Ježíši víc věřit. A pak jsi člověk plný dobrého světla a je to krásné, Tehdy se mi zdá, že jsem pevněji postavena na zem. To není snění, ale skutečnost, za kterou stále děkuji…“ (Z dopisu krátce před úmrtím)

Srdečně děkuji všem farníkům z Oslavan a Padochova kteří mi poskytli své materiály a vzpomínky!

V Oslavanech 14. března Milostivého léta 2025 FP.

Použité prameny a literatura: Veselý, J.: Třiatřicet roků na vozíčku. Svitavy 1994.

Pardíková, M.: Z deníku Otce Jana Topenčíka. Dolní Bojanovice 1998.